Jsme spolu skoro 23 let. Potkali jsme se v jižních Čechách, které jsme po nějaké době vyměnili za střední Čechy a svojí krasojízdu zakončili na Vysočině. Tak, jak jsme se přesouvali my dva, měnily své působiště samozřejmě i keramické dílny. Bylo jich celkem pět.
Jednička byla velká naděje a očekávání. Rozlehlé prostory nabízely velké možnosti, ale vyžadovaly zkušenost, která se musela teprve časem vystříbřit. Neměli jsme kde bydlet, a tak jsme z jedné kanceláře vytvořili provizorní útočiště pro nás dva. Myši nám tam tehdy dávaly dobrou noc a pavouci se ukazovali častěji, než jaká byla moje přijatelná denní kvóta lekání.
Číslo dva byla z nouze ctnost. Ale tak to někdy v životě chodí. Malý prostor pod rampou byl sice klaustrofobický, ale pořád to bylo víc, než nic. Tady to na velké plány a zabydlování nevypadalo. Věděli jsme to oba.
Trojka byl nový nádech. Stará škola měla v sobě jakéhosi ducha a Robert byl opět ve svém živlu. Vyplnil každičký centimetr svého nově nabytého prostoru formami, šelakem, špachtlemi, štětci a všudypřítomným sádrovým prachem. V této dílně vznikl náš první keramický výrobek.
Náš společný domov vybíral Robert s jasným cílem. Musí se do něj vejít čtyřka. A tak jsme poněkolikáté, kromě svého těžce nabytého majetku, stěhovali i všechno zařízení dílny. Robert postavil nové regály a stoly a jako vždy se zabydlel velmi rychle. Brzy se ukázalo, že pracovat a současně žít v jednom domě s sebou nese jednu nevýhodu. Robert vycházel z dílny pouze jíst a spát. Dílenský prach po celém domě byl v porovnání s tím jen takový malý detail. Dílna se za roky naplnila k prasknutí a my jsme zjistili, že už se do ní nevejdeme.
A nakonec přišla pětka. Jen co by kamenem dohodil od našeho domu. Uběhlo pár měsíců a my jsme opět malovali, vysávali pavučiny a natírali podlahu. Pětka je výjimečná, vzdušná, ale hlavně, všechno se do ní vešlo. Tehdy ještě jo. Když jsem minulý víkend přenášela komíny těžkých forem do nově nabytého skládku hned vedle dílny, přesouvala nábytek a zařízení, tak mi opět prolétlo hlavou: „Veroniko, tohle nikdy neskončí. Je to celé tvoje, tak už si konečně zvykni. Spolu s tím vším máš i život naplněný tvorbou a uměním, jak jsi to vždy chtěla…“
